Krajina je výsledkem působení přírodních sil podle přesných a dokonalých zákonů. Podíváme-li se z pohledu jiného, než lidského okamžiku, je krajina spíš řečištěm neustálé změny, vývoje, vzniku a zániku. Krajina dala možnost vývoje lidského druhu. Krajinou je rozváděna přírodní síla, která vše oživuje a udržuje při životě. Člověk dnes však nechce tento rozsáhlý neviditelný systém vnímat a myslí si, že se lze izolovat, schovat se před přírodou a těmto zákonům utéci. Podívejme se některými směry:
Umístění lidských sídel v krajině
Původní umístění lidských sídlišť plně respektovalo doporučení přírody pro místa bezpečná, ale též o místa, dobře zásobovaná energií, umožňující zdravý rozvoj. Je známo, že každá původní obec má svůj střed, duchovní centrum, který jsme schopni i my podvědomě vnímat. Naši předkové nám tyto místa vyznačily různými způsoby, z nejobvyklejších se nám dochovaly církevní stavby. Prováděné archeologické výzkumy často potvrzují, že tato místa byla uctívána a zvýrazňována v už průběhu dlouhých věků. Z těchto silových energetických center se pak rozvíjela zástavba. Na rovinách většinou paprskovitě, v údolích zase průběžně.
A co dnešní zástavba v krajině? Obce a města zabírají neobdělaná pole tak podivným způsobem, že trochu citlivého člověka bolí u srdce… Cizí architektura nerespektující proporce harmonie krajiny ve tvarech i barvách ještě dokresluje tuto chmurnou atmosféru. Mohou být lidé v tomto prostoru šťastní? Může být jejich život zdravý v tak přírodně zdeformovaných podmínkách?
Přírodní obaly sídlišť
Některá sídla, města i menší obce, jsou značně Chaotické. Energie z původních silových center už je dostatečně neoživuje. Dnes, kdy není potřeba tolik zemědělské půdy k obživě, naskýtá se myšlenka, zkusit to nepodařené napravit ve spolupráci s přírodou.
Zvláště v obcích a městech v rovinatém terénu tyto hyzdící lidské výtvory vyčnívají nápadně. A právě zde je zase dostatek /bývalé/ zemědělské půdy pro výsadbu zelených plášťů z domácích druhů dřevin. Místo dnes zanedbaných polí by mohly kvést louky. Pro lidi z okolí by se vytvořilo nejen hezké prostření, ale mnoho prostoru pro naplnění jejich času života. Tento nový přírodní prostor by jistě po čase opět přírodní sílu k člověku začal přivádět.
Pomáhat oživovat krajinu můžeme již jen pouhou svojí přítomností v ní. Pro krajinu je člověk vyšší duchovní bytostí, měl by být partnerem. Bude-li člověk kladně působit v souladu s přírodními zákony, je toto partnerství oboustranně prospěšné.
Přírodní slavnosti
Možná se vám bude zdát směšné oprašovat rituály našich předků a zvláštní místa v krajině, kde se lidé k těmto slavnostem scházeli. Ale i člověk dnešní doby koná denně tolik všelijakých rituálů. Jen tak nějak na přírodu zapomíná. Přírodní slavnosti však nejsou nic jiného, než společná radost lidí, že mohou být na tomto světě. Na formě díkůvzdání nezáleží. Oprašme stará posvátná místa, dejme se více dohromady a vymýšlejme přírodní slavnosti!
Cítíme, že naše každoročně pořádaná Česká květnice na přelomu května a června, v době květu luk, se začíná stávat takovou přírodní slavností a díkůvzdáním za tu všechnu krásu. Kéž se nám daří s pomocí vás, návštěvníků, dále oživovat toto místo setkávání a vzájemné radosti.
A ještě k posvátným místům: fascinoval mě nápad, vztyčit na zřejmě umělém kopečku na okraji neutěšeného panelového sídliště v Neratovicích kamenné menhiry.
I tak lze osvobozovat taková místa z přírodní izolace a lidského zajetí!
Kompozice krajiny
Současný člověk má tolik technických možností, jak s krajinou nakládat. Je mezi námi mnoho lidí s uměleckým citem, schopných projektovat a vytvářet krásné věci. Krásné věci jsou vždy v souladu s přírodními zákony. Jen na krajinu se nějak zapomíná. Máme stavební úřady pro stavby, zástavbové plány pro uspořádání staveb, ale krajina jako by neměla žádnou hodnotu. Nemá totiž žádný pořádný úřad a proto vlastně neexistuje… Ještě že máme nějakou tu Chráněnou krajinnou oblast. Ale i tento úřad, jak má v názvu, krajinu příliš nevytváří, ale jen chrání, konzervuje. Kde je doba velkorysých krajinných výtvorů Albrechta z Valdštejna a jiných pánů z…
Prostupnost krajiny
Krajinu by si neměl žádný člověk úplně přivlastňovat. Je to dilema soukromých pozemků. Ale toto vlastnické právo je spíše povinností, starat se v souladu s přírodou o svěřený majetek. Pokud by všichni majitelé zamezili volný pohyb po svých pozemcích pro ostatní, stane se krajina naprosto neprostupnou. Je to otázka vzájemné slušnosti, důvěry a ohleduplnosti, abychom jeden druhému neprováděli nic zlého. Pak nejsou potřeba ploty, tabulky se zákazy a závory.
Z vlastní zkušenosti víme, jak je těžké důvěřovat, že volně se pohybující návštěvníci našich pozemků nám neudělají nějakou škodu, třeba neúmyslně. Musíme se ze začátku trochu cvičit v přání radosti z jejich vnímání našeho svěřeného a tvořivého prostoru. Neboť jejich radost je i naší radostí a nějaká to nechtěné špatné šlápnutí jim předem odpouštíme.
Abychom nešlapali, kam nemáme, měly by být v krajině především cesty. O těch jsme se již v našich minulých „ročenkách“ napsali dost. Škoda že jejich tvůrci občas nepřihlížejí k tadičním dřevinám. Ovocné stromy podél cest zmizely. Škoda, nejchutnější ovoce je totiž to právě utržené ze stromu. A pod stromy loučka k posezení ve stínu v parném létě.
Vysévání luk v zemědělské krajině je stále ještě ojedinělou vzácností. První vlaštovky se již objevují. Jako například pod zámečkem Humprecht nedaleko Sobotky. Když se tento nový krajinářský záměr vydaří, obnoví se jeden hezký kousek krajiny Českého Ráje pro dospělé i pro děti.
Zpátky k prostupnosti krajiny: jsou vesnice, ve kterých se nedostanete z ulice ven, za humna, a musíte jít až třeba na úplný konec. S oplocením to prostě nebude jednoduché. Ale může nás potěšit, že v některých více “civilizovaných“ zemích je to ještě horší? Prostupnost krajiny však není omezována jenom ploty. Při nedostatku a zanedbání sítě polních cest se často musíte vydat na místa v krajině přes oranici nebo skrz zemědělské kultury. Zvláště v českých rovinách je takové bloudění v kukuřici malým dobrodružstvím. A což takový dobře zapojený porost řepky olejky! Chcete se dostat na keltské hradiště u nás v Markvarticích? Zkuste to letos, okolo je zasetá pšenice, ta nemá osiny! Má-li se člověk zpátky vrátit do krajiny, je třeba krajinu zpřístupňovat a hledat cesty jak sladit zájmy jejich soukromých „vlastníků“ s ostatními návštěvníky.