Dětská duše, na rozdíl od duše dospělého člověka, není otevřená světu a je daleko blíž ke všemu živému v přírodě. Děti jsou citlivější a mají jemnější vnímání nejen ke zvířatům a rostlinám, ale i pro nás k neviditelné. Mají-li děti možnost od nejranějšího věku pobývat v přírodě, je to pro ně to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Děti tak od malička poznávají přirozený svět přírody, který není zdeformovaný působením člověka a mohou pochopit pravé zákonitosti tohoto světa. Zákonitosti, podle kterých by se měli v dospělosti řídit, protože za sebe a svět jednou ponesou plnou zodpovědnost.
Naše civilizace se však přírodě čím dál víc vzdaluje. Příroda se nás snaží na to upozornit, nejen čím dál častějšími živelnými katastrofami, ale i dnes běžnými a „obyčejnými“ alergiemi, které postihují stále větší část populace. Je dokázáno, že malé děti, a to i ještě nenarozené, které nebyly v přímém kontaktu s přírodou, jsou v pozdějším věku nejvíce postižené.
Ale vraťme se k rozvoji malé dětské duše. Snadno můžeme pozorovat s jakou radostí malé děti běhají po louce, se zaujetím trhají a prohlíží si květy, nebo se vrtají v hlíně. Nebo jak se přátelí se zvířaty. Je to pro ně přirozené. To jen my dospělí je hned okřikneme, aby se třeba neumazaly, nekously do něčeho jedovatého, nebo nám snad neudělaly nějakou škodu!
Děti mají snahu poznávat přírodu všemi smysly, aby se tak od ní učily. Ba co ještě víc, mají vůči přírodě částečně otevřené mimosmyslové vnímání, na které jsme už my dospělí zapomněli.
Dejme proto dětem čas a prostor k jejich přirozenému poznávání. Třeba na kousku květnaté louky, kterou můžeme mít i na své zahradě. V následujícím textu se Vás pokusíme inspirovat, jak takovýto prostor květnaté louky dětem přiblížit, aby jim byl k radosti a užitku.
Co vidím, co slyším…
Sedneme si s dětmi doprostřed rozkvetlé louky, máme teď výhled zakrytý okolními rostlinami a další svět přestaneme vnímat, jako by ani neexistoval. Společně teď můžeme pátrat. Co vidím, jaké jsou to zajímavé tvary, přepestrá paleta odstínů barev, světlo a stín… Co slyším? Bzukot hmyzu, ševelení vánku mezi stébly, třepot motýlích křídel… A teď mohu být tak malý, jako ten brouček a bloudit v říši lučního lesa… Potom mohou přijít na řadu vůně: tohle hezky voní jako …, a tohle zase smrdí! A ještě je také třeba něco ohmatat: ta tráva je tak ostrá, že se můžeme říznout! A když už máme rostlinu v ruce, můžeme ji konečně ochutnat. Štovík je kyselý, pampeliška je trochu hořká. Pokud ochutnáme jen jeden lísteček nebo kvítek, nemůže se nám vlastně nic stát.
Může nás napadnout, že bychom měli dětem také říkat, jak se která květina nebo brouk jmenuje. Ono to ale není ani pro děti, ani pro nás zas tak důležité, lepší bude chvíli se jen tak kolem dívat a naslouchat…
Nakresli obrázek, zazpívej písničku…
A můžeme pokračovat. Nakreslit, namalovat květ, brouka, motýla, podívat se na přírodu hodně zblízka a pokoušet se vést podle ní ruku. Na dokonalosti nezáleží.
Zpívat nemusíme ani moc nahlas a budeme-li zpívat s radostí, nebude to znít určitě falešně. Můžeme si s dětmi vymýšlet jednoduché melodie a vymýšlet si slova o tom, co právě vidíme.
Vymysli si jméno
Sedíme mezi květy, nebo se rozeběhneme po louce a natrháme si kytičku. Teď je máme před sebou a můžeme si vymýšlet… Pokud je někdo hodně chytrý, může ostatním povědět, jak se skutečně ta která kytička jmenuje nebo jaký má lidový název.
Třeba:
kopretina bílá – bulíčí oka – bílá královnička – smraďoška bílá nádherná…
hvozdík kropenatý – karafiátek – slzičky Panny Marie – červený brouček – milé červánky…
Svoji fantazii přitom nemusíme omezovat, vždyť příroda je také fantasticky rozmanitá.
Ze slov a pojmenování potom můžeme i sestavit jednoduchou básničku nebo si vymyslet pohádku.
Jakou barvu má květina?
Třeba modrou! Děti se rozprchnou po louce a hledají květy s modrou barvou. Kdo jich přinese nejvíc druhů, vyhrává. A kdo je pozná, může o nich povídat, jak se jmenují a k čemu jsou pro nás užitečné.
Hádej, hádej hádači…
Kdo uhodne, kolik okvětních lístků má kopretina? Jeden, dva … a děti nahlas společně počítají.
Jednomu se zaváží oči. Teď musí ten slepý zbystřit čich a hmat, aby uhodl název květiny a její barvu. Ostatní mohou napovídat.
A takových podobných her na louce si můžete vymyslet mnoho!
Louka v noci
Už jenom to, že se s dětmi vypravíte v noci za tmy do přírody, je pro děti velkým dobrodružstvím. V noci je všechno jiné. Některé květy v noci odrážejí světlo měsíce a hvězd a tajuplně světélkují. Třeba bělozářka, která to má přímo v názvu. Nebo téměř mystické květy růže bedrníkolisté. Většina bílých květů se v noci rozsvítí.
Když se ztišíme, můžeme se zaposlouchat do nočních zvuků přírody. Cvrčků, sarančat, nočních můr, nočních ptáků nebo strašidelného troubení srnců. Jak vlhne vzduch, můžeme ucítit různé vůně a při tom všem pozorovat hvězdnou oblohu.
Pro děti je nezapomenutelným zážitkem, nasvítime-li baterkou bílé prostěradlo a pozorujeme přilétající těžké můry a brouky. Děti také mohou mít malé svítilničky, aby se neztratily a nebály, a mohou hledat květy, které nejvíc v noci svítí nebo voní. Tyhle okamžiky se jim mohou uložit do vzpomínek pro celý život!
Zajímavosti z říše semen
Při minulé Květnici vzbudila zájem vitrýnka s ukázkami semen, rekordmanů z našeho skladu. Seznamte se prosím zblízka!
Velmi zajímavé jsou i způsoby šíření semen, s nimiž souvisí tvary semen. K velmi známým způsobům patří roznášení lehkých ochmýřených semen větrem. Každý bude znát typické „paraplíčko“ – chmýří smetanky lékařské. Když potkáte odkvetlou sasanku lesní, budete mít dojem, že na konci stonků jsou chomáčky vaty a vlastní semena ani neuvidíte. Semena sasanky jsou nejchlupatější semena našeho skladu. Když takové ochmýřené semeno dopadne na půdu, musí se do ní dostat. Částečně to obstará například déšť. Některé rostliny opatřují svá semena „půdními vrtáčky“. Třeba krásná a vzácná tráva kavyl Ivanův. Dozrálá semena mají krásné bílé chmýří dlouhé až 20 cm. Samotné semeno je velké okolo 1,5 cm, protáhlé a s velmi ostrou špičkou. Pozor, kůži na prstě propíchne docela snadno, když se uchopí neopatrně. A právě mezi semenem a chmýrem je onen vrtáček. Sploštělá část, která je spirálovitě zakroucená. Při navlhčení se rozvinuje a při vysoušení naopak svinuje. Celému semenu dělá oporu při zavrtávání do země dlouhé chmýří. Podobně se do země zavrtává i nenápadný plevel s růžovými kvítky – pumpava rozpuková. Ta spoléhá, ale na šíření vystřelením semen na pružině.
Dalším způsobem šíření semen je jejich vystřelování nejrůznějšími způsoby. Svinování lusků je typické pro vikvovité rostliny. A není tedy překvapením, že semena se podobají malé těžké kuličce. Dostřel se obvykle pohybuje okolo 0,5 až 1 m. Rekordmanem ve střelbě je třemdava bílá, rostlina příbuzná routě vonné. Krásně kvete velkými růžovými kvety. Po odkvětu vytvoří semeníky ve tvaru pěticípé hvězdičky. Uvnitř každého cípu je jedno dokonale hladké a lesklé černé semeno obklopené speciálním vysychavým útvarem. Po smrštění dokáže katapultovat semeno až na vzdálenost 5 metrů. Když chceme z této rostliny získat semena, musíme ji sklidit před dozráním a dosoušet krytou papírem na půdě. To jsou pak dobře slyšitelné rány. Některým semenům se občas podaří prolétnout i skulinou mezi papíry. K ojedinělým rekordům patří i 8 metrů dostřelu.
Některé violky také vystřelují svá semínka, ale jen vyjimečně dál než 0,5 m.
Zajímavé jsou i pryšce. Tyto mléčící rostliny kvetou nenápadnými žlutozelenými květy. Plody jsou po třech na konci stonků, nenápadné zelené kuličky. Abychom je mohli sklidit, musíme je pečlivě hlídat. Semena uvnitř plodu už musejí být tvrdá, ale plod musí držet na svém místě. Před dozráním totiž plody opadají. Semena jsou vystřelována vysychajícími plody až ze země. Dostřel jsme pozorovali okolo 0,5 metru.
Jistě každý má zkušenosti se semeny opatřenými háčky. Jejich specialitou je jízda na všem možném. Na srsti zvířat a peří ptáků, na oblečení a podaří-li se i na vlasech. Taková semena mohou docestovat daleko od matečné rostliny. Ale skoro nikdo se jejich vynálezu neodivuje. Tak jenom stručně si vyjmenujme některé – lopuch, řepík, svízel přítula, dvojzubec.
Ještě méně jsou sympatická semena nebo plody s tvrdými trny k zabodnutí do nedobrovolného přepravce. V naší květeně se moc takových semen nevyskytuje, tak jen jednoho zástupce z řad léčivých bylin – kotvičník zemní.
Ono by se dalo napsat mnoho zajímavostí o každé rostlině, ale ještě krásnější je vlastní objevování, tak závěrem jen několik nej.
Nej… mezi semeny z našeho skladu:
Nejvonější semena – čechřice vonná, levandule lékařská, tomkovice jižní
Nejchlupatější semena – sasanka lesní, suchopýr
Nejmenší semena – zvonky, zeměžluč, rozchodníky
Nejtěžší semena – řepeň durkoman, kosatec žlutý, řepík vonný
Nejkulatější semena – koukol polní
Nejdelší semena – kozí brada, čechřice vonná, kavyl Ivanův
Nejlesklejší semena – třemdava bílá
Nejpichlavejší semena – kotvičník zemní, řepeň durkoman
