Pojďte s námi do minulosti. A myslíme to doslova a ve skutečnosti. Nepozveme Vás ani na historický trh, ani na prohlídku historické budovy s průvodci v dobových kostýmech. Pouze Vás vyzveme k procházce po našich políčkách u Markvartic.
A co, že je tady tak tajemného a historického? Mnohé. Malá políčka, která dnes často nepotkáte, jsou
pospojována mnoha cestami. Okolo té hlavní utěšeně roste a košatí alej ovocných stromů. Člení pozemky a návštěvníka vlídně vybízí k procházce za obzor. Cesta Vás povede mezi porosty rozličných lučních květin a léčivých bylin až po necelém kilometru skončí krásným výhledem „do kraje“, do polabské nížiny s výrazným hřebenem Železných hor. A chcete-li svou fantazii ponořit ještě více do minulosti, věnujte pohled nalevo rostoucím dvěma řadám stromů a keřů. Tam bývalo na přelomu letopočtů Keltské hradiště. Dnes viditelné stromoví vyrůstá ze dvou zbytků valů, které původně tvořily uzavřené hradiště. Ještě více nalevo, na obzoru, při pozorném pohledu objevíte za lesy vyčnívající špičku kopce. Zbytek prastaré sopky. Dvakrát do roka, za jasného rána, se o tom můžete přesvědčit. V době jarní a podzimní rovnodennosti přesně za vrcholem Veliše zpočátku zčervená nebe a už se objeví první do ruda rozžhavená „láva“ na vrcholku. Jen okamžik a nad obzor se vyhoupne sluneční kotouč. Na jaře vítán zpěvem ptáků a na podzim uctíván vlídným tichem probouzející se krajiny. Jaké asi byly dávné keltské oslavy?
pospojována mnoha cestami. Okolo té hlavní utěšeně roste a košatí alej ovocných stromů. Člení pozemky a návštěvníka vlídně vybízí k procházce za obzor. Cesta Vás povede mezi porosty rozličných lučních květin a léčivých bylin až po necelém kilometru skončí krásným výhledem „do kraje“, do polabské nížiny s výrazným hřebenem Železných hor. A chcete-li svou fantazii ponořit ještě více do minulosti, věnujte pohled nalevo rostoucím dvěma řadám stromů a keřů. Tam bývalo na přelomu letopočtů Keltské hradiště. Dnes viditelné stromoví vyrůstá ze dvou zbytků valů, které původně tvořily uzavřené hradiště. Ještě více nalevo, na obzoru, při pozorném pohledu objevíte za lesy vyčnívající špičku kopce. Zbytek prastaré sopky. Dvakrát do roka, za jasného rána, se o tom můžete přesvědčit. V době jarní a podzimní rovnodennosti přesně za vrcholem Veliše zpočátku zčervená nebe a už se objeví první do ruda rozžhavená „láva“ na vrcholku. Jen okamžik a nad obzor se vyhoupne sluneční kotouč. Na jaře vítán zpěvem ptáků a na podzim uctíván vlídným tichem probouzející se krajiny. Jaké asi byly dávné keltské oslavy? Takové jsou letmé odezvy myšlenek, které se nám občas mihnou hlavou. Od těch pradávných dob se zase tolik nezměnilo. Jenom sílu tažných zvířat nahradily stroje. Šikovnost lidských rukou a cit pro nejlepší dobu k určité zemědělské práci zůstávají stále stejně nenahraditelnou hodnotou jako dříve. Vždyť každým dotykem s půdou se dotýkáme minulosti a budoucnosti zároveň.
Možná i z těchto důvodů políčka neslouží jen pěstování semen a léčivých bylin. Jsou zároveň i vycházkovým místem pro obyvatele a návštěvníky Markvartic. Jsou přirozeným přechodem mezi vesnicí a krajinou. Okolní krajina je příjemně členěná. Lesy střídají pole, pastviny a drobné remízky. Okolo rybníků a potůčků se rozkládají zbytky louček. Na jaře okolí ozdobí rozkvetlé ovocné aleje. Možná, že to všechno je ještě zbytek velkorysých plánů na „komponování krajiny“. Tedy plánování krajiny pro užitek i pro krásu. V našem kraji především v období Valdštejského panství v 17. století a ve století následujícím. To byly doby, kdy krásná krajina představovala stejnou prestiž jako výstavné zámky. A proč ne?
Jen snad můžeme dodat, že máme velké štěstí a můžeme v takové úžasné krajině být, pracovat a i trochu přispět k její dnešní kráse. Vám přejeme totéž. 
