Když je louka k posekání, tak by sedlák nejraději stál s vidlemi v ruce a hlídal, aby louku nikdo nepošlapal. Když je louka posekaná, tak zase hlídá oblohu, aby z ní nepršelo. Oddychne si, až když je seno ve stodole. A když přece zaprší a posekaná louka zmokne, tak je seno „žírné“ a zvířatům prý lépe chutná. Ale ono zvířatům nejlépe chutná, když má seno mnoho chutí, když je na louce plno kvítí.
Jede podle plánu. Ekonomika především. Nejvíce má rád velké širé „louky“, které překypují dobře nahnojenou vysokou travou. Se senem je mnoho práce a tak mají zvířata senáž nebo siláž.
Ten si to umí zařídit. Pronajme si louky na horách, pronajme si stroje a lidi, a mulčuje. Louku vidět nemusí, není na ní nic zajímavého. Dotace jsou zajímavější.
Pošlape louku sedlákovi a hledá a nachází, jaké vzácné druhy ta zvířata nakonec sežerou. Ještě, že je zachrání alespoň do herbáře.
Zatluče ceduli k sedlákově louce. Už ani ten bídný sedlák nechce louku sekat. Popíše stohy papíru než mu přidělí trochu peněz. A kdo louku poseče a pohrabe? Nakonec se tam pachtí sám…
Jede tak rychle, že nic nevidí.
Na louku už dnes nechodí. Je to nehygienické.
Louku nepošlape. Přivoní a podaruje luční krásou druhé.
